Přinášíme vám další rozhovor z cyklu Ekofarmáři a koronavirus – tentokrát jsme si povídali s Petrem Marcinčákem z rodinného biovinařství Víno Marcinčák. Petr Marcinčák hospodaří na vlastních vinicích ležících v Mikulovské vinařské podoblasti. Zdejší vinohrady kypí životem – jsou osázeny bohatou směsí bylin, na kterých hodují včely, motýli, kobylky a mnoho dalších zástupců hmyzí říše. Přirozeně se tu daří přírodním nepřátelům škůdců a plevelů, mezi něž patří třeba draví roztoči, slunéčka či škvoři. Nechybí ani tradiční strašáci na odhánění ptactva. Plevel se likviduje mechanicky, rostlinné zbytky se zapracovávají do půdy a slouží jako přirozené hnojivo.
Jak se vám daří? A jak u vás ve vinařství zasáhl koronavirus?
Děkuji, mám se dobře.
Co se týče karantény, její dopad je u nás třeba rozdělit na dvě oblasti: pracovní a obchodní.
Z hlediska práce ve vinicích a ve vinařství se nic nezměnilo. Do práce jsme mohli a museli všichni – příroda nepočká. Ve vinohradech jsme dovazovali, seli ozelenění do meziřadí, plečkovali… Také jsme vysázeli 3,5 hektaru nových vinic. Podobně jela naplno práce ve vinařství – jen nás nově zdobila povinná rouška.
Co se týče obchodu, vládní opatření nám přinesla snížení počtu odbytových míst – zavřely se restaurace, vinotéky… Objednávky poklesly. Navíc naše vinařství nedodává do řetězců, zde se naopak zájem o vína, podle našich informací, mírně zvýšil. Ne že by se v době koronavirové více pilo, spíš ubylo jiných míst prodeje, jako jsou právě vinotéky.
Provozujeme také hotel a restauraci, které jsou teď pochopitelně zavřené.
Využijete nějak vládní kompenzace?
Jsem v kontaktu s kolegy z jiných vinařství, sledujeme zprávy, ale zatím nikdo žádnou podporu nedostal. Zajímavá byla nabídka bezúročných provozních úvěrů, ale během týdne byl tento program zrušen.
Aktuálně se mluví o tom, že vláda již investovala miliardy korun ze státního rozpočtu – osobně této vládě nedůvěřuji, tak jen doufám, že jsou tyto finance u potřebných a na správném místě.
Já finanční podporu od státu nečekám. Užitečnější by bylo, kdyby stát brzy uvolnil podmínky a nechal nás zase fungovat. Samozřejmě při dodržení bezpečnostních pravidel, ale třeba více zacílených na nejohroženější skupiny obyvatel. Ale nejsem odborník na pandemii, postupy vlády respektuji.
Je něco, co se změnilo v této době?
Když nad tím tak přemýšlím, bylo celkem fajn, že nechodily žádné kontroly – pracovali jsme intenzivněji a musím říct, že jsme všechno v pohodě zvládli.
Problémy nenastaly ani z hlediska kapacit. Ve vinařství zaměstnávám 15 lidí – jsou to stálí zaměstnanci. Někteří z nich jsou rodiče mladších dětí, a tak jsou nyní na OČR. Na druhou stranu jsme museli zavřít restauraci a hotel, který vede moje paní Hana Marcinčáková, tady jsme například museli přeškolit recepční na jiné provozy. Nikdo nechyběl ani jsme nikoho nemuseli propouštět. V sezóně máme i brigádníky – většinou lidi z regionu, výpomoc ze zahraničí nevyužíváme, raději dávám práci místním. Uvidíme, jak to bude letos, možná vše pokryjeme vlastními kapacitami.
Měli jsme i trošku štěstí, protože v hotelu a restauraci jsme nejeli naplno. Loni po prázdninách začala rekonstrukce, o Vánocích jsme otevřeli jen na víkendy a provoz se zjara ještě nerozběhl. Tak to bereme jen jako odložení startu provozu na později.
Hlavní otázka pro mě je, jak to bude dál. Jak rychle se ekonomika uvolní a rozjede.
Není problém se na měsíc nebo dva uzavřít a žít z úspor, dlouhodobě to ale nejde – musíme začít zase prodávat, aby byly finance na mzdy, vstupy do vinic, výrobu vína… Samozřejmě si v krizi můžeme půjčit, ale pak to zase budeme muset splácet.
Jsem ale optimista, nebojím se pracovat a uskromnit se. Letošní rok bude koronavirovou krizí určitě poznamenán, svět se ale nezastaví.
Na druhou stranu si myslím, že my zemědělci jsme vůči vnějším vlivům odolnější. Ono podnikání v zemědělství je samo o sobě nejisté – přijdou jarní mrazy, sucho, škůdci… I když děláte všechno dobře, musíte s takovými věcmi počítat. Je to jiné než výroba v hale, kde máte jasně dané, že vyrobíte sto kusů a večer vypnete stroj.
Zemědělec musí pracovat, i když nikdy nebude mít jistotu výsledku. A taky to není kde vypnout a odstavit jako ve výrobě. My vysadili nové vinice a teď je budeme tři roky opečovávat, než přijde sklizeň. Může nám něco uschnout, zmrznout…
Co si myslíte o viru – nesnaží se nám příroda něco naznačit?
Možná ano. Když se něčemu moc daří a nemá to žádné limity – například predátory – tak se to přemnoží.
Například letos ti hraboši. Já nejsem pro plošné trávení: existuje tu přece predátor, dravci, příroda ale potřebuje čas, aby se vše dalo zase do rovnováhy. My tu rovnováhu rychlými zásahy narušujeme a tím to všechno zhoršujeme.
Podobně se daří na Zemi i lidem. Je nás čím dál více na úkor jiných druhů a prostředí. Lidé jsou úspěšný druh… Musel by tu být někdo, kdo řekne dost – jsme přemnožení – okupujeme planetu, ale kdo to udělá? Jedině příroda sama.
V téhle situaci je důležité chování každého z nás. Musíme si uvědomit, že to, co děláme, jak žijeme, se odráží v prostředí a to působí zpětně na nás.
A co klimatická změna?
Vidím to stejně – je to vývoj a je třeba se tomu přizpůsobovat. Proto hospodařím ekologicky.
Zlepšujeme půdu jak se dá – v meziřadí vyséváme druhově bohatou směs složenou z různých bylin, která dává životní prostor dalším mnoha druhům hmyzu, ale také chrání a zlepšuje kvalitu půdy. Vybíráme si, co nám funguje. Výživu doplňujeme vlastně vyrobeným vermikompostem, živiny i vláhu ve vinici regulujeme údržbou ozelenění… Funguje to dobře.
Rozhovor vedla Andrea Hrabalová pro Lovíme.bio