Kozí farma v době koronavirové: "Sýry podáváme lidem přes plot" | Lovime.bio

Kozí farma v době koronavirové: „Sýry podáváme lidem přes plot“

Přinášíme vám rozhovor s Ondřejem Šancem, který se svou ženou ekologicky hospodaří na kozí farmě Hospodářství Pod Strážným vrchem. Jak zvládají současnou „dobu koronavirovou“?

Jak se vám teď daří?

Víceméně dobře. Neplatíme žádný nájem, nemáme provozovnu ani zaměstnance… Řekl bych, že spoustě lidí se dnes daří podstatně hůř.

Dotkl se vás zákaz farmářských trhů?

Přes farmářské trhy prodáváme naprostou většinu našich výrobků. Sezóna kozích sýrů ale začne teprve teď po Velikonocích, takže výpadek zatím není tak citelný. Teď prodáváme hlavně výrobky z kravského mléka a šťávy.  Naše první velké příjmy po zimě bývají z velikonočních jarmarků, na které tradičně jezdíme – a ty se teď samozřejmě nekonají.

Na druhou stranu daleko víc lidí chodí pro sýry na farmu. Není den, kdy by někdo nepřišel – to jinak v březnu a v dubnu nezažíváme. Myslím si, že je to tím, že jsou lidi hodně na chatách a chalupách. Kdo může, tak si přijede, my si nasadíme roušku a podáme jim to přes plot. Taky jsme si po šestnácti letech zprovoznili zvonek – aby lidi nemuseli chodit dovnitř. A zřídili jsme si Facebook.

Prodej ze dvora tedy funguje v době koronavirové lépe než dřív, odbyt jako na farmářských trzích ale asi nezajistí…

Nějaké sýry prodáváme i do pražských kápézetek (komunitou podporované zemědělství – systém, v jehož rámci konkrétní skupina lidí odebírá od zemědělce pravidelně jeho výpěstky, platí se předem na celou sezónu).

A pak nám hodně pomáhají zákazníci za řad našich kamarádů. Často nám volají a zajímají se, jak se máme, jak nás můžou podpořit… Domluví se třeba s dalšími lidmi, udělají velkou objednávku, my jim to dovezeme a oni si to pak mezi sebou rozdají… Taková, řekl bych, spontánní kápézetka.

Jak dlouho se takový režim dá vydržet?

Nám hodně pomohlo, že teď nemusíme platit sociální a zdravotní pojištění, protože jsme se ženou oba OSVČ. Pro někoho v Praze třeba částka pět tisíc není nic moc, ale když bydlíte na vesnici ve vlastním domě a dluhy máte jen u rodiny, tak se dá vyžít i s málem.

Vodu a dřevo mám svoje, a kdyby se teď všechno zavřelo, mám tu pětadvacet kůzlat a dvě selata, která můžu sníst, aniž by se sáhlo do mateřského stáda. Plný sklep kompotů a marmelád, každý den vejce a mléko… Někdo, kdo vlastní  třeba restauraci nemá teď vůbec nic. Nám tu každý den vzniká hodnota, a záleží na tom, jestli ji využiju hned, nebo později. To je velká výhoda téhle živnosti.

Jiná věc je, že nevíme, jak dlouho to bude trvat. Protože jsme kozí  farma, tak si přes sezónu musíme našetřit na zimu. Sezóna teď začala, a jestli si bez farmářských trhů dokážeme vydělat tak, abychom pokryli zimní měsíce, kdy kozy nedojí, to je otázka.

Paradoxně největším trestem pro nás ale je, že jsou zavřené hranice, protože jsme měli domluvené dva dobrovolníky z European Solidarity Corps, kteří měli přijet na osm měsíců pracovat. Poslední dva roky jsem zvyklý na to, že mám někoho, kdo mi pomáhá. Hospodařit na kozí farmě je zaprvé strašná dřina a za druhé osamělá záležitost – většinu času jsem sám. S dobrovolníky jsme měli všechno vyjednané, padlo na to několik set hodin administrativy, sepsali jsme projektové žádosti, akreditace do systému…  Takže to je pro nás teď největší rána – že jsme na to sami.

Taky nás mrzí, že teď nemůžou jezdit školy na exkurze – kromě toho, že se o nás díky tomu dozví dost lidí a je to i určitý přivýdělek, z toho má člověk vždycky dobrý pocit, když ty děti přijedou. Vnímáme to jako určité poslání, povídat dětem o tom, jak hospodaříme, o ekologickém zemědělství…

Jak jako rodina zvládáte izolaci?

Já bych řekl, že to pro nás není až taková změna díky našemu povolání. My jsme tady většinou sami, nechodíme do hospod, na výstavy ani do žádných klubů… Ale máme tu živý spolkový život na vsi, je nás tu hrozně moc mladých a děláme spoustu akcí, které jsme teď museli zrušit, a to nás samozřejmě mrzí.

Ještě něco se u vás kvůli koronaviru změnilo?

Máme doma tři děti – a zdejší škola rozhodně nejede žádnou online výuku. Každý den pošle učitelka z Verneřic pokyn: dneska strana šedesát tři až šedesát pět. Takže tím se tu musíme prokousávat, děti jsou ve druhé, čtvrté a sedmé třídě.

Takže je fajn, že máme ošetřovné na děti, nemusíme platit sociální a zdravotní, ale to, že člověk musí zvládat práci za tři učitele a v hospodářství chybí dva pomocníci, se kterými počítal, to je záhul.

 

Rozhovor připravila Kateřina Kotěrová pro Lovíme.bio

 

Jak to vypadá, když k Šancovým přijede banda dětí na exkurzi, které pro školy organizuje Lovíme.bio? Podívejte se na naše video: