Chcete koupit půdu a hospodařit na ní ekologicky? Ekonomicky nemožné, říká Jan Valeška

 

České zemědělství je terčem velké kritiky za to, jakým způsobem zachází s půdou. Často se objevuje volání po více zemědělských hospodářstvích rodinného typu, která by s pozemky hospodařila šetrně a udržitelně, podobně jako je tomu v Rakousku. Je to možné i u nás? Jak vypadá půda, když se na ni podíváme skrze vlastnické a nájemní vztahy?

Rozhovor Zdeňky Kovaříkové, redaktorky serveru Ekolist.cz,s jedním ze zakladatelů Nadace Pro půdu Janem Valeškou.

Jak se můžu dostat k půdě, když bych teď chtěla začít hospodařit? 

Těžko.

Jak to? 

Nikdo, kdo půdu teď vlastní, nemá důvod ji pouštět. Málokdo vám půdu prodá za smysluplné peníze.

Takže je teď výhodné být vlastníkem půdy? 

Záleží na tom jaké půdy a o jakých výměrách. Je každopádně výhodné být tím, kdo ji má pronajatou a hospodaří na ní.

Víte, vlastníků půdy je u nás hrozně moc, ale většinou k ní nemají silný vztah.

Jsou to často lidé, kteří ji zdědili v restitucích po prarodičích. Vlastní hektar půdy úplně na druhém konci republiky. Často pozemek ani neviděli a nájemní smlouva je z roku 1990. Takový majitel dostává za pronájem řekněme tisícovku za hektar. To pokryje tak daň z pozemku.

Jedním z problémů je i fyzická přístupnost takového pole. Pokud je uvnitř velkého půdního celku a nevede k němu žádná cesta, pak se na ně nedá ani dostat, natož hospodařit.

Jaké jsou ty nájemní smlouvy? 

V devadesátých letech se uzavíraly poměrně jednostranné smlouvy – s výhodou pro nájemce. Často na dobu neurčitou. A výpovědní lhůty jsou opravdu dlouhé, v rozsahu od dvou třeba až do dvaceti let.

Na jednu stranu to dává logiku. Zemědělec potřebuje mít v hospodaření jistotu.

Na druhou stranu, když někdo hospodaří na vašem pozemku špatně, tak je deset let opravdu hrozně dlouhá doba.

Mají majitelé takových pozemků zájem je prodat? 

U nás trh s půdou není moc flexibilní. Stávající ceny takových malých proužků půdy nejsou zajímavé. Přestože cena už vyletěla na 25–35 Kč/m2. Když vlastníte 2000 nebo 3000 metrů, tak je ten přínos relativně malý. Nehledě na to, že je kolem prodeje hodně administrativy.

Proto zřejmě také často zůstává kontinuita uzavřených smluv.

A pak je také zajímavé se na to podívat z druhé strany, pohledem hospodařících subjektů. Téměř nikdo z nich nemá stoprocentní pokrytí vlastní půdou. Velmi často vlastníte tři hektary a dalších 10 hektarů máte v nájmu. To znamená, že pro všechny je poměrně velké riziko, co se s nájemním vztahem stane. Někdo vám vypoví nájemní smlouvu a vy nebudete mít kde hospodařit, což je problém zejména u malých hospodářství, u nichž výpadek několika hektarů může být likvidační. Velké podniky hospodařící na několika stovkách hektarů takovým problémům nečelí.

A nedá se taková půda koupit? 

Obtížně, protože pokud hospodaříte v malém, jste vázána na konkrétní místo, a máte jen omezené možnosti, kde můžete půdu koupit. Velké firmy naopak kupují pozemky kdekoliv po celé zemi a pak je různě směňují. Hodně půdy se prodávalo v devadesátých letech, kdy stála zlomek, a málokdo chtěl hospodařit.

Dnes je cena jinde a je absolutně nerentabilní koupit půdu se záměrem, že na ní budete šetrně hospodařit. Investice se vám hospodařením nikdy nemůže vrátit. Tedy pokud se bavíme o ekologickém hospodaření rodinného typu, do pár hektarů.

Velké akciovky půdu pořád skupují a pořád se jim to vyplatí.

Takže půda se u nás neprodává…? 

Teoreticky ano. Kdybyste teď zagooglila, tak najdete třeba 50 ha. Na části pozemku může být dokonce povolené zřídit zázemí, pokud byste dělala farmu na zelené louce.

Ale málokdy bychom našli člověka, který by byl schopen zainvestovat a vymyslet farmu na zelené louce tak, aby fungovala. Ti, kdo začínají hospodařit, do toho musejí nalít spoustu peněz z jiných zdrojů.

Přibývá případů, kde zemědělství není prvořadým zaměstnáním v rodině. Lidé mají často jinou práci a zemědělství dotují z jiné činnosti.

Ze srovnání s Rakouskem vychází, že nám chybí rodinné farmy, které by udržovaly menší půdní celky a jejichž majitelé by měli vztah k půdě. Dává to srovnání smysl, když v České republice nemáme majoritu malých rodinných farem? 

Určitě pomáhá podívat se na to, že někde něco funguje. Ekonomicky, environmentálně, společensky. A pak se podívat zpátky na to, co jsme nastavili tady.

To srovnání s Rakouskem ale pokulhává, co se týká struktury, která se u nás vytvořila za doby komunismu. Tehdy se u nás vytvořil systém, který už s Rakouskem srovnávat nelze. Tenhle stav se od devadesátých let nijak nezměnil.

Jak to myslíte? 

Průměrná velikost zemědělských podniků u nás je jednoznačně největší v Evropě, podniky o výměře nad 1000 hektarů nejsou žádnou výjimkou, a infrastruktura je tomu uzpůsobená. Navíc lidé jsou vykořenění a nemají vztah k půdě. Infrastruktura pro malé zemědělství rakouského typu je zničená, nejsou vhodné budovy, stáje, není malá mechanizace, kterou by se hospodaření v malém měřítku dalo dělat.

Někteří zemědělci proto tvrdí: díkybohu za velké akciovky, které tu hrůzu, která tady po komunistech byla, vzaly a nějak v ní pokračovaly.

Protože u nás nebyli lidi, kteří by to zemědělství převzali, a asi nebyla ani vůle. Když moje prababička zrestituovala pole, tak jí bylo 85 let. Ta už se na záhumenek bude těžko vracet. A my, co jsme pole zdědili, jsme byli zcela jinde, ve městech, bez znalostí, bez vybavení, a tak podobně.

Čili struktura zemědělství je tak odlišná, že srovnání s Rakouskem opravdu hodně kulhá.

My občas posíláme drobné zemědělce v rámci projektů do zahraničí. Vrací se s kombinací nadšení a frustrace. Nadšení z toho, že například v Anglii funguje flexibilita. Když jste malý zemědělec, tak na váš provoz nejsou tak přísná pravidla, jako když máte obrovskou mlékárnu nebo jste obrovský zpracovatel masa. Případné riziko zasáhne menší počet lidí, tak není potřeba taková přísnost.

To ale v Čechách není. Tady platí stejná pravidla pro velkozemědělce i pro malého farmáře. V tomto směru jsme hodně byrokratický, neflexibilní stát.

Ale má to i svou kladnou stránku.

Například? 

Výhodou je, že máme z dob Rakouska-Uherska výborný katastrální systém, díky němuž nejsme tak postižení skupováním půdy jako se to děje v Srbsku, Rumunsku nebo na Ukrajině.

Půda je u nás rozdrobená v držbě, a to brání tomu, aby někdo najednou skoupil tisíce hektarů a pak z nich šla veškerá produkce do zahraničí. Což se v Rumunsku běžně děje, protože tam katastr nemají.

V některých věcech, třeba právě v katastru, jsme napřed i vůči Británii.

Máme rádi vyhlášky, zákony, máme hierarchickou strukturu, veterinární kontroly. Jen to někdy přeháníme a jsme „poturčenec horší Turka“. Snažíme se předpisy detailně dodržovat, protože si nedokážeme představit, co by se stalo, kdybychom pravidla uvolnili.

A abych se ještě vrátil k vaší předchozí otázce, tak nám pro malé hospodáře zcela chybí infrastruktura vzdělávací, vědomostní, technická, poradenská. Veškerý poradenský vzdělávací systém produkuje inženýry a agronomy pro stávající velkozemědělskou strukturu.

Proč by to mělo být jinak? 

Aby se to tu změnilo.

Náš vzdělávací systém neprodukuje lidi, kteří půjdou obhospodařovat pár hektarů a musí to umět celostně. Chrlí agronomy, kteří umí jen styl práce velkého podniku.

Poradenský systém neradí, jak dobře pěstovat určitou plodinu v kombinaci s ostatními, a jak diverzifikovat činnosti. Poradenský systém je založený na tom, že máš 1000 ha pšenice, a jak to udělat, aby na konci bylo 7 tun výnosu na hektar.

Je nějaká země, která má poradenství zemědělcům zaměřené tak, jak popisujete? Když si představím rodinné farmy, přestavím si spíše neformální předávání zkušeností než poradenský systém. 

Lidi, kteří vychází z německých zemědělských univerzit, jdou často hospodařit, zakládají vlastní malé farmy. Takže tam se zřejmě musí učit něco trochu jiného než u nás. Lidi, kteří vychází z našich zemědělských univerzit, se vlastnímu hospodaření věnují minimálně.

V Holandsku je zemědělství prestižní zaměstnání. Zemědělec je vnímán jako povolání důležité pro společnost, podobně jako lékaři nebo učitelé. Určuje tvář krajiny, dává jídlo. Jeho činnost je propojená se zdravím, má odraz na přírodní vývoj a obráceně. V Holandsku také jdete v rámci vysokoškolského vzdělání do praxe, kde dostanete mentoring, i když nepocházíte ze zemědělské rodiny. U nás to ale na školách není. Praktických hodin je málo.

Zemědělci jsou vnímáni jako velcí viníci za špatný stav krajiny. S tím, že přispívají k prohlubování sucha. Podle vás tedy tento náhled ještě snižuje motivaci lidí vstupovat do praxe? 

Ano. Mladý člověk, který by dnes chtěl do zemědělství vstoupit a nemá v praxi žádné zázemí, se bude jen nesnadno ztotožňovat se zemědělským stavem. S tím, kým zemědělec v očích veřejnosti je.

Proč? 

Zemědělec má špatný obraz. Je to obraz těch, kdo jezdí na obrovských traktorech, likvidují krajinu, likvidují život na polích, pouští do nich jedy, žijí z dotací, stěžují si, ať je sucho nebo mokro.

Kdybych do toho chtěl vstoupit a říct si: já jsem zemědělec, beru chtě nechtě na sebe i tenhle obraz. A to já přece nechci. Já chci dělat krásnou krajinu.

Sebeidentifikace možných mladých hospodářů s takovým zemědělstvím je malá. Proto dělají permakulturu, nebo biodynamiku nebo něco, co je mimo standardní zemědělský proud.

Asociace soukromého zemědělství používá slovo sedlák. 

ASZ chce navázat na selský stav předkomunistické éry. Někteří členové skutečně mají sedláctví v rodině mnoho generací, ale obecně je dnes sedlák spíše historický relikt.

Takže se dnes o nikom nedá říct, že je sedlák? Nedá se to naplnit novým významem? 

To se ale zatím nedělá. Používá se ten historický pojem, s jeho historickým kontextem, ale bez vazby na stávající realitu.

Čím byste ho ideálně naplnil vy? 

Já nevím, jestli je pojem sedlák vhodný. Protože má další významy, nejen odkaz na práci s půdou. Mně stále dává smysl pojem zemědělec, jako člověk, který dělá se zemí. Sedláka má člověk krom jiného spojeného s mocenským postavením (sedlák byl největší vlastník půdy v obci) a nerovností…

Když se ale ptáte na optimum, tak to je ekologická farma, která hospodaří na pozemku do 20 ha, má diverzifikovanou činnost, několik kultur, produkuje 30 různých produktů a má k tomu další činnosti nezemědělského charakteru. Je sociálním a kulturním centrem obce, místem komunity, zaměstnává kromě rodiny i lidi z obce, a třeba i poskytuje práci lidem s nějakým znevýhodněním.

Ale tento model má u nás nespočet překážek.

Například? 

Mechanizace, která je na českém trhu, se nedá pro malé hospodářství použít. Když k vám přijde dealer John Deer, nabídne vám stroje pro 100 a víc hektarů. Když mu řeknete, že chcete stroje na pět hektarů, tak to pro něj není zajímavé.

Kdo jsou tedy lidé, kteří dnes mají zájem vstupovat do zemědělství? 

Na nás se za poslední roky obrátilo několik desítek lidí. Pokud bych to měl nějak generalizovat, tak jsou to tři skupiny lidí: jednak lidi z města na přelomu třicítky a čtyřicítky, kteří vnímají, že nadešel čas dělat něco smysluplného. A chtěli by něco vytvářet rukama.

Druhá skupina jsou lidi ze zemědělských rodin, ob generaci. Lidi z rodin, které třeba přišly o hospodářství, a teď vidí možnost začít znovu.

Třetí jsou lidi, kteří mají živou zemědělskou tradici v rodině, a přemýšlí nad tím, jestli ji převzít, nebo jít trochu jinou cestou než jejich rodiče, třeba cestou agroekologie.

Vy jste na jednom semináři zmiňoval, že zemědělci stárnou. Co to znamená? 

To je celkový trend v rámci Evropy. V EU se v zemědělství pohybujeme kolem průměru 50 – 60 let věku. U nás je to spíš ta spodní hranice, kolem 50 let. Průměr je sice 50 let, ale máme velkou generaci sedmdesátníků, kteří drží rodinná hospodářství. A je otázka, co s hospodářstvími bude, pokud to po nich nepřevezmou děti.

Můj kolega a zemědělec Martin Rosenbaum říká, že do pěti let bude u nás obrovská nabídka rodinných farem. Obzvlášť v okrajových částech země. Jejich majitelé dokončí povinnou dotační pětiletku hospodaření a na další už nenajedou. Protože by si na sebe museli vzít další pětiletý závazek. Pět let je v zemědělství běžná lhůta. Ale když je vám 70 let, tak se na ni díváte zcela jinýma očima…

A kdo myslíte, že to převezme? 

Snad jejich potomci, nebo můžeme spoléhat na lidi z měst…

Nenabízí se spíš varianta, že o ta hospodářství budou mít zájem velké agrární podniky? 

Zájem určitě mít budou. Ten zájem je obrovský nejen u nás, ale celosvětově. Půda jako investice je nejžádanější statek, protože jako jedna z mála komodit neztrácí hodnotu.

Zájem je pořád. Proto ceny zemědělské půdy u nás rostou. A není to zájem jen současných hospodářů nebo firem u nás, ale i ze zahraničí. Od té doby, co může zahraniční subjekt u nás vlastnit půdu, je tlak výrazně vyšší.

Přitom ceny pozemků u nás jsou zatím jen zlomkem toho, co je běžné v Belgii nebo v Německu. A bude to rozhodně zajímavé. Bude záležet na prodávajících, komu budou půdu chtít prodat.

Záleží na tom? 

My si v ČR myslíme, že situace, kdy můžete prodat půdu komukoli, kdykoli a jakkoli, je standard, že to je normální. Ale opak je pravdou. Každý stát v Evropě si nějakým způsobem půdu chrání.

Všude jsou omezení toho, jak je možné s půdou obchodovat. Minimálně jsou stanovena předkupní práva či okruh osob, kterým lze prodávat. Někde se nesmí půda prodávat bez vědomí státu. To, co máme my, je z pohledu Evropy bezprecedentní situace. Je nestandardní i v celém historickém vývoji, jak se k půdě přistupovalo.

To, že půda je volně obchodovatelná komodita jako každá jiná, je naprosto neobvyklé. Všichni po ní chodíme, všichni jíme, co z ní roste, jsme na ní závislí.

Dát ji soukromě komukoli je z mého pohledu bláznovství. Tím nechci říci, že soukromí vlastníci se o půdu nebudou dobře starat. Ale půda je to nejcennější, co země má. V situaci, kdy rozhodují jenom peníze, se může dostat do rukou komukoliv.

Spekuluje se u nás s půdou? 

Spekulativní nákupy jinde v Evropě navýšily ceny. U nás to není tak dramatické. I proto, že prodejů velkých půdních celků není tolik na to, aby to mělo výraznější investiční efekt. Ale určitě se to děje i tady.

Nicméně i u nás roste počet zahraničních subjektů vlastnících půdu a vlastníků půdy, kteří na ní nehospodaří, a nejedná se o jednotlivce. Ale protože jsou pozemky zakonzervované ve velkých půdních blocích, nemáme v tom takové výkmity jako na Ukrajině, v Srbsku nebo Rumunsku.

My na jednu stranu mluvíme o tom, že hodnota půdy je obrovská a roste, a na druhou, že když jsem jejím vlastníkem a mám ji uzamčenou v rámci velkého půdního bloku, tak je hodnota toho pozemku malá a nevyplatí se mi ji prodat. Není to paradox? 

Je malá z hlediska celkového objemu. Protože lidi vlastní fakt malé proužky: třeba půl hektaru nebo pár tisíc metrů. A navíc to prakticky můžete prodat jenom jedinému zájemci: tomu, kdo na tom hospodaří.

Mají podniky, které mají půdu pronajatou, zájem ji koupit? 

Ano. Velké podniky mají často člověka vyčleněného na akvizice, který jim shání půdu. A často i v jiném katastru, protože ji pak třeba můžou v rámci pozemkových úprav směnovat.

Kdo je u nás výrazný hráč co se týče vlastnictví půdy? 

Kdysi to byl stát, ale ten skoro vše rozprodal a potom o značnou část přišel při církevních restitucích. Čili vyjednávací a směňovací schopnost státu u pozemkových úprav je dnes horší.

Přivádí to ale ke stolu nového hráče, církev. Je to správce, který má hodně půdy a nemá pro ni dostatek uživatelů.

Máte představu, jaké procento pozemků teď vlastní církev? 

To bychom se museli podívat do databáze. Církev je ale velký vlastník.

Státu teď zbývá nějakých 300 000 ha vlastní půdy oproti dřívějším 3 milionům.

Církev je teď partner, který získal pozemky napříč celou ČR. Je to vlastník, který dříve nehospodařil.

A z hlediska své věrouky má povinnost být dobrým hospodářem. A to se skutečně leckde děje. Víme o diecézích, které mají velmi zajímavě postavené pachtovní smlouvy a vyžadují ekologicky šetrné hospodaření.

Já to vidím tak, že obce, stát a církev jako vlastníci půdy mohou mít ohromný pozitivní dopad na podobu naší krajiny. Když budou chtít a vyžadovat šetrné hospodaření a péči o krajinu.