Vody ubývá, studny vysychají, lesy mřou a snímky krajiny připomínají katastrofické filmy. Skoro jako by nás už mohl zachránit jen zázrak. Realita je přece jen veselejší. Krok správným směrem může udělat hned zítra ráno úplně každý, říká Vojtěch Kotecký v komentáři pro Aktuálně.cz.
Kdyby nebylo globální pandemie, právě teď bychom asi všichni vedli notně nepříjemnou konverzaci o nastávajícím Velkém suchu 2020.
Nešťastných zpráv ale máme právě teď všichni asi docela dost. Bude tedy možná lepší se podívat, jestli by se někde na horizontu usychající krajiny nenašla cesta k domovu. Stručně shrnuto: našla. Vyznačuje ji humus a nákupní košíky.
Když se v posledních letech mluví o suchu, většinou máme sklon upírat pozornost ke spektakulárním obrazům klesajících hladin, vyschlých potoků a prázdných studní. V posledku nejdůležitější pro naše každodenní životy přirozeně je, zda voda spolehlivě poteče, až otočíme kohoutkem. Nicméně nejvážnější krizí, která před Českem stojí, se patrně stane nedostatek vláhy v půdě.
Vodovody se přinejhorším dají posílit a řekám připouštět z přehrad. Ale polím a lesům pomůže jenom příští déšť. A tady se potkávají průšvihy hned dva: slabé srážky a naprosto nepřipravená krajina.
Češky a Češi během minulých týdnů s obdivuhodným nasazením promýšleli, kde a jak může pomoci každý. Objevili jsme v sobě, že společně umíme proměnit své životy. Možná bychom stejný recepis mohli opakovat. Protože není potřeba čekat, až se uráčí otočit samohyb státní agrární politiky. K ozdravení krajiny můžeme napomoci všichni – a nejvíce kupodivu svým vlastním nákupem.
Při pohledu na usychající pole máme ve zvyku starostlivě sledovat, kolik se u nás pěstuje řepky nebo kukuřice. Veškerá výměra obou plodin ale dohromady loni tvořila, podtrženo a sečteno, necelých 28 procent z českých polí. Zbytečně mnoho, ale ne dost na rozsah škod, které kolem sebe vidíme. K nim větší nebo menší měrou přispívá také pšenice a ječmen, brambory i cukrovka, ovoce či zelenina. Prapříčina totiž netkví v dílčích plodinách, nýbrž v přístupu k půdě.
Usychající krajina má více důvodů. Chybí v ní tůně, malé mokřady nebo meandrující potůčky, které by přidávaly vláhu. Sáhodlouhé lány přišly o zelené bariéry mezí, remízků a rozptýlených stromů. Česká krajina během poválečných desetiletí přišla o 49 tisíc kilometrů mezí a 4000 kilometrů alejí či stromořadí. Největší deficit se ovšem skrývá přímo v ornici.
Jedním z klíčových ukazatelů úrodnosti je podíl organické hmoty – lidově a poněkud nepřesně nazývané humus – v zemině. Plní v ní několik úkolů. Slouží coby zdroj uhlíku a živin pro půdní život. Coby pojivo stabilizuje půdní částečky, a brání tak odtékání ornice z polí pryč. A protože má poměrně velkou povrchovou plochu, vylepšuje schopnost půdy udržovat vodu. Proto v suchých letech poslouží jako zdroj vláhy.
V přírodním ekosystému se organická hmota do půdy recykluje s listím nebo odumřelými kusy rostlin. Sedláci ji na pole vraceli, když používali chlévský hnůj, popřípadě kompost.
Jenomže moderní zemědělství je nahradilo syntetickými hnojivy. Plní stejný hlavní účel: dodávají do země kriticky důležité živiny, především dusík a fosfor. Dokážou to ale udělat, aniž by zároveň navrátila organickou hmotu. Proto v ornici chronicky chybí. Resortní výzkumníci odhadují, že česká pole by mohla zadržovat 8,4 miliardy krychlových metrů vody. Kvůli organickému deficitu jich ale reálně pohlcují pouze miliard pět.
Biozemědělství je propracovaný pěstební postup, který kombinuje tradiční selskou recyklaci živin s vychytávkami moderního farmaření. Má o trochu horší výnosy, ale lépe pečuje o půdu. Ekologické statky proto utvářejí ostrovy zdravé země a bohatší vláhy v krajině intenzivní velkovýroby. Pokud hledáme plán na ochranu proti suchu, tady by se jeden nabízel.
Ekologického zemědělství v Česku solidně přibývá. Jenom na polích už obhospodařuje 85 tisíc hektarů – větší výměru, než kolik v tuzemsku zabírá kompletní pěstování brambor a cukrovky dohromady dohromady. Kdyby se připočetly také jejich louky a pastviny, naše biofarmy jsou větší než veškerá česká řepka.
Chceme-li opravit naši krajinu a připravit ji na sucho, netřeba čekat na státní politiku. Čeští biostatkáři předloni vypěstovali 24 tisíc tun pšenice, 2000 tun zeleniny, 3000 tun jablek, 33 milionů litrů mléka a 6500 tun hovězího. Během loňského roku na pravidla ekologického zemědělství přešlo dalších 153 farem.
Každé kilo a litr, které od nich koupíme, rozšíří poptávku. S poptávkou přijde zájem. Nemusíme hned všichni jíst jenom bio. Kdyby každá desátá česká domácnost pořídila z ekologického zemědělství pouhou polovinu svých nákupů, začne to být v krajině vidět. Můžeme si ji uzdravovat sami, nákupní košík po nákupním košíku, on-line nákup po on-line nákupu.
Vojtěch Kotecký pro Aktuálně.cz
Autor je biolog. Pracuje v institutu Glopolis.
