Tři příběhy z ekofarem: Jak se žije zvířatům

Biofarma Sasov - prasata si užívají volnosti na čerstvém vzduchuO podmínkách života ve velkochovech už bylo řečeno a napsáno mnoho – jednoduše, venkovská idylka to zrovna není. Přinášíme vám tři příběhy o tom, že farmařit lze i jinak: s láskou a úctou ke zvířatům.

Ekofarma Babiny

V malé vesničce Babiny v Českém středohoří hospodaří rodina Horových na pozemcích bývalého Jednotného zemědělského družstva. Zprvu zaměstnanci státního statku, dnes majitelé rozlehlé farmy obhospodařují se svými dospělými dětmi tisíc hektarů pozemků se zhruba pěti sty kusy masného hovězího dobytka. Kromě pastvin a orné půdy, kde se pěstuje krmivo pro zvířata, k farmě patří také několik hektarů sadů, jejichž úroda se zpracovává přímo na farmě do podoby moštů a sušeného ovoce.

A protože Horovi ve svém hospodářství nikdy nechtěli používat umělá hnojiva ani pesticidy, jejich volba byla jasná – bioprodukce. Co to obnáší v reálu z hlediska životní pohody zvířat?

Půda v Českém středohoří není příliš úrodná a intenzivnímu zemědělství se tu nikdy moc nedařilo. Díky tomu se tu však zachovala pestrá krajina, která je pro pastevní chov dobytka ideální. Zdejší krávy si tak celoročně užívají pobyt na čerstvém vzduchu: V sezóně si zpestřují jídelníček ovocem popadaným ze zdejších stromů, v horku vyhledávají stín v některém z mnoha remízků. Ty se také stávají útočištěm březích maminek při porodu.

Rodící kráva totiž nejvíc ze všeho potřebuje klid – a to jak od lidí, tak i od svých kolegyň na pastvě. I proto zdejší kravičky rodí nejčastěji v noci a ráno se vracejí do stáda i s teletem. Od té doby je tele součástí stáda – dokonce i v zimě, kdy se krávy stahují z pastvin do ohrazeného prostoru v areálu farmy, kde mají k dispozici přístřešek a dostatek krmiva. To je mimochodem v biokvalitě a na farmě si ho pěstují sami.

V ekologických chovech se klade důraz nejen na to, jak zvíře prožije svůj život, ale také to, co je na jeho konci – porážka. I proto si Horovi před dvěma lety na farmě vybudovali vlastní jatka.

„Důležité pro mě jako pro farmářku je, že zvíře, které jde na porážku, je pod mým dohledem. Díky tomu si můžu být jistá, že odešlo v pohodě, v klidu a nijak netrpělo,“ vysvětluje majitelka farmy Jana Horová.

Bolest, strach, bití. Tak vypadá běžný odchod hospodářského zvířete ze světa. Dobytek přichází na jatka vysílený po dlouhé cestě, dále ho ženou skrze vykládací rampu, a pokud se zvířata vzpírají, čekají je rány do obzvláště citlivých míst na těle. Vše probíhá ve velkém spěchu, zvířata se hromadně omračují, což se někdy nepovede – probírá se vyvěšené hlavou dolů na háku a omračování se musí i několikrát opakovat.

Na Babinách jsou jateční zvířata do posledních chvil ve známém prostředí. Nemusejí nikam cestovat, což by pro ně znamenalo obrovskou zátěž. Každé zvíře se poráží jednotlivě a s dostatečným časovým odstupem (ostatní zvířata nevidí ani neslyší) a tím pádem vše probíhá zcela bez stresu. To se logicky odráží i v kvalitě masa.

Biofarma Sasov

Jedna z nejznámějších ekofarem v Česku. Na stráních Vysočiny tu hospodaří rodina Sklenářových, jejichž masné výrobky (biouherák, trhaná paštika, dršťková polévka…) několikrát získaly cenu Česká biopotravina roku. Na zdejších pastvinách se procházejí masná plemena skotu, v zahradě dozrává zelenina a bioplynová stanice vyrábí pro farmu zelenou elektřinu. Nás ale v tuto chvíli nejvíce zajímá zdejší unikát – přeštická černostrakatá prasata ve volných chovech.

Toto původní české plemeno chovají na farmě z několika důvodů. „Jednak se nám líbí, je to fotogenické prase, jednak se snažíme zachovat genofond,” vysvětluje manažer ekofarmy Jiří Pykal. Ještě za socialismu totiž Češi nahradili tohle prase výkonnějšími hybridy – plemeny, které dokážou za šest měsíců přibrat i sto kilo. „Je to čistá bílkovina, u masa se ale chuť drží v tuku. Rychle prodat, rychle zpeněžit, to není naše cesta. My razíme myšlenku jíst masa méně, ale kvalitního.“

Těmto kritériím vyhovuje právě původní západočeské plemeno přeštíků – jejich maso je prorostlejší a přirozeně tučnější, tedy plné chuti. A Sasovští jsou přesvědčeni o tom, že k této chuti zásadně přispívá i to, jak se zvířata krmí a jak žijí.

Zvířata tu chovají v rodinných skupinách – jeden kanec, pět až šest prasnic a jejich mláďata. Prasata se prohánějí pod širým nebem, ze země si vyrývají kořínky a hmyz a k tomu mají k dispozici zelené krmení a ekologicky pěstované obilí.

“Rodinné skupiny mají spoustu výhod – zvířata netrpí samotou, nedochází mezi nimi ke konfliktům ani k projevům agresivity,” pochvaluje si Jiří Pykal. Jelikož jsou zvířata stále pohromadě a mají přístup na čerstvý vzduch, fungují zde přirozené životní pochody jako v přírodě, zvířata jsou maximálně otužilá a odolná vůči chorobám a obejdou se bez zbytečného očkování, léků a antibiotik.

Chov prasat ve velkochovech neumožňuje těmto zvířatům jejich přirozené chování. Nemají možnost rýt v zemi a bahnit se, mají nedostatek pohybu a trpí nudou, což vede k agresivitě a kanibalismu. Prasnice nemohou budovat hnízdo pro mladé před porodem a močí a kálí přímo na místo určené k odpočinku. Zvířata jsou ve stresu a trpí mnoha zdravotními problémy.

V Sasově selata odstavují až ve třech měsících (nikoli po měsíci jako v konvenčních chovech) a pohromadě žijí až do svých sedmi měsíců, kdy jdou na porážku. “Při všech přesunech v rámci farmy chodí prasata po svých a nejsou stresována převozy dopravními prostředky, a to včetně poslední cesty,” zdůrazňuje majitel farmy Josef Sklenář. Stejně jako na Babinách i tady vybudovali ekojatka přímo na farmě, aby zvířatům zajistili ty nejlepší podmínky jak za života, tak i na jeho konci.

Ekofarma Bozetice

Niva Tiché Orlice u Borohrádku, dojnice pasoucí se od jara do podzimu i s telaty venku, pole s biozeleninou a bylinkami… To ale není všechno, na ekofarmě Bozetice chovají také býky a prasata na maso – jak jinak než ve volném chovu. Jako jedna z mála českých ekofarem si troufli i na produkci biovajec.

Čerstvá tráva, vojtěška, biopšenice… Zdejší slepice si na stravu nemůžou stěžovat, jídelníček jim navíc zpestřuje nejrůznější hmyz a červíci, které si vyhrabou ve svém výběhu. Slepice žijí v hejnech pohromadě s kohouty, kteří je chrání před dravci. Vejce snášejí v patrové kukani, odkud se vejce odkutálí do zásobníku a zůstanou tak čistá. Slepice přenocují na hřadech vyrovnaných jako schod, takže se zvířata vzájemně nezašpiní trusem.

“Chováme okolo šedesáti, osmdesáti slepic. Když docílíme sto vajíček od slepice za rok, tak je to zázrak,” říká majitel farmy Ondřej Podstavek. Ve velkochovech snášejí nosnice až 300 vajec za rok, dostávají krmivo z geneticky modifikované kukuřice a sóji a navíc jim přisvěcují, aby více snášely. Takto raketové tempo ovšem slepice dlouho nevydrží – zhruba po roce putují z klece na jatka.

V Bozeticích mají slepice rozděleny na dvě hejna – v tom prvním jsou mladší nosnice, které snášejí více, zhruba po dvou letech se pak nosnice přesouvá do hejna starších slepic a tady to má už “na dožití”. Pokud se nestanou kořistí dravce nebo neskončí v hrnci zdejší hospodyně, dožívají se slepice u Podstavkových více než pěti let.

Přirozenou potřebou každé slepice je hrabání a zobání drobných živočichů či kořínků. V běžných velkochovech si o něčem takovém mohou nechat zdát. Nevědí, co je denní světlo, “klecové” slepice tráví svůj život v prostoru o velikosti papíru A4, “halové” žijí namačkané v obřích hejnech, na což reagují agresivitou a kanibalismem.

Slepice chované na ekofarmách prožijí na rozdíl od obyvatelek běžných drůbežáren šťastný život. “Mají se líp než ve wellnessu,” tvrdí s přesvědčením zdejší hospodář. A co mají zdejší slepice nejraději? “Bio bylinkový prach ze Sonnentoru – míchám jim ho se šrotem a to jim moc chutná, stejně jako našim prasátkům. A aby se mi nenudily, dávám jim do výběhu solný liz pro dobytek, ony do toho klovou a výborně se tím zabaví.”

Co dodat? Snad jen to, že ještě za našich babiček to bylo normální. Do družstevní drůbežárny padesátých let bylo možné vyslat hrdinu dětské knížky, aniž by tu utrpěl psychické trauma (vzpomeňme na Honzíkovu cestu s kapitolou Družstevní vajíčko). Vzhledem k rostoucí poptávce po živočišných výrobcích však bylo třeba výrobu “zefektivnit” i za cenu toho, že zvířata přestala být živými tvory a stala se výrobními jednotkami.

Naštěstí existují místa, kde se hospodaří s láskou a úctou ke zvířatům – a stále jich přibývá. Maso z ekofarem si dnes můžete koupit nejen u vybraného farmáře ze dvora, ale také v supermarketu, v  prodejně zdravé výživy nebo v internetovém obchodě… Ano, biomaso je dražší a nebudete si ho nejspíš moci dopřát tak často – ale nebojte se, vaše tělo i váš lékař vás za to nejspíš pochválí…

Autorka: Kateřina Kotěrová pro Ekoporadny Praha