Růst hlavních evropských trhů biopotravin spustil nový boom ekologického zemědělství

Trh biopotravin v Evropě dosáhl 40,7 miliard EUR, za posledních pět let vzrostl o téměř 70 procent. Hlavními evropskými biotrhy jsou Německo a Francie. Bude tento trend následovat i Česká republika?

V těchto i dalších zemích západní Evropy dochází k silné politické motivaci zemědělců ke vstupu do ekologického zemědělství s cílem pokrýt rostoucí poptávku po biopotravinách domácí bioprodukcí a snížit dovozy biosurovin. Výsledkem je výrazný nárůst ekologicky obhospodařovaných ploch. Naopak v zemích s méně rozvinutým biotrhem export biosurovin napomáhá dalšímu rozvoji ekologického zemědělství a je otázkou, jak si tyto země včetně České republiky poradí s odbytem v příštích letech.

Rozvoj trhu s biopotravinami není vždy nutně provázán s růstem ploch v ekologickém zemědělství (EZ). Většinou platí, že výroba biopotravin a zejména obchod (dovoz a vývoz) roste dynamičtěji než počet ekofarem a plochy v EZ (rozvoj biotrhu láká ke vstupu další obchodníky a výrobce, zatímco vstup farem je pomalejší).

V roce 2018 bylo v Evropě zařazeno v ekologickém zemědělství více než 15,6 mil. ha zemědělské půdy, přičemž nárůst za posledních pět let činil 37 % (z původních 11,4 mil. ha v roce 2013). Za stejné období evropský trh biopotravin vzrostl o téměř 70 % (z 24,2 mld. EUR v roce 2013). Poptávka po biopotravinách rostla, zejména v západní Evropě, dynamičtěji než ekologické plochy, což způsobilo růst importu v řadě zemí (zejména v Německu, Francii, Itálii, Lucembursku, Nizozemí, Dánsku, Finsku) a naopak proexportní orientaci zemí s méně rozvinutým biotrhem (Maďarsko, Polsko, Baltské země i Česká republika, nově Ukrajina, Bulharsko, Rumunsko).

Situace se však v posledních letech mění. Francie, Dánsko, Itálie, Německo a další země motivují zemědělce ke vstupu do EZ ve snaze využít rostoucí poptávku po biopotravinách ve prospěch domácí produkce namísto importu biosurovin ze zahraničí. Rozloha půdy v EZ za posledních pět let vzrostla ve Francii téměř dvojnásobně, v Dánsku a Itálii o 50 % a v Německu, Finsku a Belgii o 45 %. Nárůst ploch v EZ se v těchto zemích přiblížil vývoji biotrhu. V ČR za stejné období vzrostla výměra půdy v EZ o necelých 10 %.

V nových členských zemích naopak dochází k dynamickému růstu trhu biopotravin, zaznamenány jsou několikanásobné nárůsty v Litvě, Lotyšsku, Bulharsku a Rumunsku (to je dáno nízkým objemem místního trhu), dvojnásobně narostl biotrh v Polsku, Estonsku a také České republice (z 1,95 na 4,43 mld. Kč). Přes růst domácí poptávky po biopotravinách zůstává export biosurovin pro řadu zemí východní i střední Evropy důležitý. Důvodem jsou chybějící zpracovatelské kapacity, lepší zpeněžení bioprodukce v zahraničí a nižší konkurenceschopnost domácích finálních biopotravin oproti zahraničním, kde existují úspory z objemu a stabilnější obchodně-dodavatelské vztahy. Ve východní Evropě tvoří biopotraviny z dovozu často více než polovinu obratu, např. v ČR činí dovoz biopotravin dlouhodobě okolo 60 %.

Většina zemí EU realizuje dovoz i vývoz

Údaje o exportu a importu bioproduktů a biopotravin v rámci EU nejsou dostupné a většina členských zemí tato data nesleduje ani na národní úrovni. K dispozici jsou pouze data o dovozu biokomodit ze třetích zemí (zemí mimo EU), od roku 2018 nově i elektronicky díky zavedení systému TRACES (TRAde Control and Expert System).

Dle zprávy Ekologické zemědělství a trh v EU zpracované agenturou AgenceBio vyplývá, že většina zemí dnes realizuje jak vývoz, tak dovoz biokomodit. Vývoz převládá u 10 zemí (nové členské země s vývozem zemědělských komodit a Španělsko a Itálie s vývozem ovoce, zeleniny a vína), u 4 zemí dominuje dovoz (Německo, Lucembursko, Chorvatsko a Malta).

Mezi největší exportéry patří Itálie, Nizozemí, Španělsko, Francie a Dánsko. Hlavními obchodovanými komoditami jsou ovoce, zelenina a víno. Itálie navíc vyváží těstoviny, Nizozemí vejce, Španělsko olivový olej, Francie kromě vína exportuje obiloviny a produkty akvakultury. Dánsko se na export biopotravin soustředí dlouhodobě, vyváží především mléčné výrobky a vejce, vepřové a hovězí maso, realizuje reexport obilovin a ovoce a zeleniny ze třetích zemí.

Ačkoliv se významný podíl obchodu s bioprodukty a biopotravinami uskutečňuje v rámci EU, řada členských zemí usiluje o rozvoj exportu i mimo EU. Hlavní trhy jsou USA, Kanada, Čína a Japonsko. Vývoz míří také často na Blízký východ, do Švýcarska, Ruska, Mexika, Jižní Koreje a Austrálie.

Největším importérem biokomodit je Německo, realizuje dovoz jak finálních biopotravin tak biosurovin (např. ovoce a zeleninu z Itálie a Španělska, mléčné výrobky a hovězí maso z Rakouska a Dánska, vepřové maso z Nizozemí, syrové mléko z České republiky a Polska, obiloviny z Rumunska, krmné luskoviny z Litvy, vejce z Dánska).

Česká republika obchoduje biopotraviny a bioprodukty převážně v rámci EU

Dle Zprávy o trhu s biopotravinami v ČR zpracované ÚZEI vyplývá, že export biokomodit z ČR v roce 2018 dosáhl 2,6 mld. Kč a import je odhadován na 2,7 mld. Kč. Zpráva zahrnuje data o obchodu finálních biopotravin a jen částečně zemědělských komodit, proto hodnota exportu i importu bude zřejmě vyšší.

Většinu biopotravin exportuje Česká republika v rámci EU, nejdůležitějším obchodním partnerem je Německo (až 40 % objemu exportu mířilo na německý trh). Významná změna nastala od roku 2018, kdy export do Německa klesl téměř na polovinu (540 mil. Kč a 20% podíl na celkové hodnotě vývozu v roce 2018). Naopak rostl export do ostatních zemí EU nesousedících s ČR (z 25 na 33% podíl). Na Slovensko a do Rakouska míří shodně okolo 13 % a do Polska 5 % celkové hodnoty exportu. Významně roste také export do třetích zemí, který se vyhoupl z 3 % v roce 2015 na 16 % celkového vývozu v roce 2018.

Dovoz biopotravin představuje trvale 60 % maloobchodního obratu v ČR. Dováží se biopotraviny běžné denní spotřeby, zejména ostatní zpracované biopotraviny, které tvoří 51 % celkové hodnoty dovozu. Jedná se především o hotové pokrmy (včetně dětských výživ), koření, kávu a čaj. Nejčastěji jsou tyto potraviny dováženy z Německa, Rakouska, Velké Británie, Francie, Peru a Číny. Třetinu dovozu pak tvoří ovoce a zelenina ze západní a jižní Evropy.

Dle evidence TRACES bylo do ČR v roce 2018 dovezeno 22 895 tun biokomodit z celkem 36 zemí světa. Nejvíce zboží bylo dovezeno z Indie, Kuby, Ukrajiny, Argentiny a Kazachstánu. Mezi komoditami dominoval třtinový cukr, druhý největší objem představoval dovoz zpracovaného (mraženého a sušeného) ovoce. Třetí největší dovozovou kategorií byly obiloviny, luštěniny a olejniny. Jednalo se zejména o ječmen, žito, slunečnicová a lněná semena, proso, cizrnu, pohanku, čočku, čirok, fazole, bulgur a sóju.

Pohled praxe na uplatnění české bioprodukce v nových podmínkách

Výrazný nárůst ploch v EZ v Německu i dalších zemích Evropy ovlivní již letos odbyt bioprodukce českých ekofarem. Jasným signálem jsou nižší výkupní ceny bioobilovin pro potravinářství (pokles v průměru o 30 EUR). Například pšenice se loni vykupovala za 330 EUR, letos je návrh smluvní ceny okolo 290 EUR. Stále se však jedná o velmi dobrou cenu v porovnání s 4 000 Kč za tunu pšenice konvenční, kdy cenová prémie bio dosahuje 70 až 80 %.

Mnohem horší situace je u krmného obilí, kde s nárůstem produkce z přechodného období nastal na trhu přebytek a ceny se blíží konvenci (např. u krmného žita činí cenová prémie do 10 %, krmná pšenice se prodává s cenovým příplatkem 15-30 % a nadále klesá, tritikále se obchoduje již za ceny konvenční). Určitou šancí na zlepšení odbytu bylo plánované omezení použití krmiv z přechodného období, navržené v novém nařízení o EZ. Jeho platnost byla ale prozatím o rok odložena.

Konkurence na trhu biosurovin se zostřuje. V Německu roste jak nabídka domácí bioprodukce, tak zejména dovoz z nových zemí jako je Bulharsko a Rumunsko. Zde velké německé podniky skoupily významné plochy zemědělské půdy a pěstují tu bio pro své zpracovny v Německu. Dovozy z těchto zemí významně konkurují bioprodukci z Polska, Maďarska, Ukrajiny a České republiky. Obtížné uplatnění bioprodukce na českém trhu potvrdila loňská situace družstva České biomléko, které po ukončení smlouvy ze strany německé mlékárny jen velmi obtížně hledalo nové odběratele v tuzemsku. Družstvo sdružuje okolo 30 ekofarem a ročně zobchoduje cca 15 mil. litrů biomléka, což představuje zhruba polovinu domácí bioprodukce, avšak pouze 0,5 % celkové produkce mléka v ČR. I když se z pohledu čísel jednalo jen „o kapku v moři mléka“, situace potvrdila, že není možné spoléhat jen na export a jednoho odběratele, ale budovat odbytové cesty i na tuzemském trhu (pozn.: v roce 2019 byla v ČR celková produkce mléka 3 073 mil. litrů a soběstačnost v mléce se blíží 140 %).

Proexportní orientace na západní trhy je však pro Českou republiku stále nutností. Uplatnění české bioprodukce ve východní Evropě je limitováno zatím málo rozvinutým biotrhem. A na domácím trhu není poptávka po biosurovinách bohužel dostatečná, ačkoliv 60 % obratu nakoupených biopotravin v ČR tvoří výrobky z dovozu.

Přes rostoucí konkurenci potvrzuje řada obchodníků se zemědělskými komoditami, že prostor pro českou bioprodukci na trhu, nejen německém, stále existuje. Je však třeba:

zlepšit kvalitu bioprodukce
zvýšit přidanou hodnotu investicemi do posklizňové úpravy (sušení, čištění, skladování)
soustředit se na plodiny, po kterých je poptávka (např. nahý oves, potravinářská pšenice, špalda, pohanka, některé luskoviny)
zkoušet další příležitosti (např. pěstování osiv tržních plodin, pícnin a trav)
začít plánovat a snažit se dopředu si zajistit odbyt (již nelze spoléhat na odbyt těsně před sklizní)
budovat dlouhodobé smluvní vztahy s odběrateli místo krátkodobých rychle ziskových spojenectví

Z dlouhodobého pohledu se EZ přiblíží situaci konvenčního zemědělství – bude tu silná konkurence a ceny ještě klesnou. Přesto EZ zůstane zajímavou ekonomickou alternativou s nižšími náklady, lepším zpeněžením produkce, ale současně s nižším výnosem, podporovanou jak politicky, tak společensky vzhledem k přidané hodnotě ve formě mimoprodukčních funkcí např. ochrany přírodních zdrojů zejména vody.

Snahou by mělo být vybudovat dobře zorganizovaný a odpovědný sektor s dlouhodobými vazbami, který bude umět lépe čelit budoucí silné konkurenci a dlouhodobě úspěšně fungovat.

Příležitost odbytu biopotravin v České republice se však v poslední době otevřela i ve zcela novém segmentu trhu a to ve veřejném stravování. Jedním z cílů strategie Od zemědělce ke spotřebiteli (Farm to Fork Strategy), která je součástí tzv. Zelené dohody pro Evropu je dosažení 25 % výměry obhospodařované v EZ. Ruku v ruce s tímto cílem jde i návrh na uplatnění bioprodukce ve veřejném stravování. Ministerstvo zemědělství aktuálně připravuje legislativní změny s cílem podpořit zastoupení biopotravin ve veřejném stravování, které by se tímto způsobem dostaly ke strávníkům ve státní správě, nemocnicích, armádě apod. Pozornost by si v tomto ohledu určitě zasloužily i školní jídelny, které jsou v gesci ministerstev školství a zdravotnictví. Přesto, že panují obavy z nedostatečné nabídky, je to krok správným směrem, který se už osvědčil v řadě zemí. Pokud se podaří prosadit určitý procentuální objem bioprodukce ve veřejném stravování, případně i ve školních jídelnách, pak bude nutné podrobně zmapovat jak poptávku jídelen, tak stávající nabídku biopotravin a nastavit objemy po vybraných kategoriích tak, aby se primárně uplatnily ty biopotraviny, kterých je v současné době na tuzemském trhu již dostatek např. mléko a mléčné výrobky. Velký potenciál je v tomto ohledu i v hovězím mase a mlynářských výrobcích.

Zkušenosti s odbytem bioprodukce ve veřejném a školním stravování má v EU již řada států a to zejména díky uplatnění principu udržitelného/společensky odpovědného zadávání veřejných zakázek (tzv. Green Public Procurement; GPP), platného na evropské půdě od konce 90. let minulého století. Tento princip znamená využívání veřejných prostředků k podpoře dlouhodobě udržitelné prosperity společnosti. Veřejné instituce se při nakupování zboží a služeb neřídí pouze svými potřebami, ale snaží se přispět celé společnosti, což znamená, že při nákupu sledují i přidanou hodnotu (ekologického nebo sociálního charakteru) a tím ve výsledku podporují efektivní rozdělování veřejných prostředků.

V Itálii se první regionální zákony o biopotravinách ve školním stravování datují do 90. let, které později nahradil předpis národní. Ten dnes definuje procenta objemů biopotravin pro různé kategorie stravoven např. školy od jeslí po střední školy; nemocnice, armáda, jídelny univerzit; dětská oddělení nemocnic a podle typu strávníků jsou nastaveny podíly biopotravin. Primárně jsou do stravy všech kategorií zavedeny vejce a mléčné výrobky, olivový olej, rajčata.

Rakousko je na úrovni spolkové republiky odpovědné za stravování v armádě, ve věznicích a na univerzitách. V současné době v nich podíl biopotravin tvoří jen několik procent, ale podle vládního programu musejí zmíněné jídelny dosáhnout 30% podílu biopotravin do roku 2024 a 50 % do roku 2030. Na úrovni spolkových zemí jsou biopotraviny ve veřejných jídelnách (nemocnice, školy, školky a domovy důchodců) zastoupeny už dnes více než 30 %, ve Vídni (školy, školky) dokonce 50 %.

Ve Francii bude ve veřejném stravování od roku 2020 právně závazný 50% podíl produktů s národní značkou kvality nebo udržitelného zemědělství, z nichž minimálně 20 % bude z EZ.

Dánsko dosud nikdy nemělo stanovený právně závazný podíl biopotravin ve veřejném stravování, ale politicky stanovený cíl zakotvený v Akčním plánu EZ do roku 2020, kterým byl 60 % biopotravin ve veřejném stravování. Tento cíl byl v Akčním plánu současně označen za hlavní způsob podpory a nabídky biopotravin na trhu. Vládní strany v Dánsku už řadu let spolupracují s národním sdružením ekologických zemědělců, výrobců a spotřebitelů Organic Denmark. Společně realizují programy, které mají dopad jak na podporu ekologického sektoru, tak na plnění širších politických cílů. Vláda poskytuje prostředky na podporu poptávky kuchyní i spotřebitelů po bioproduktech; spolupráci mezi subjekty v celém dodavatelském řetězci veřejných zakázek (tzv. Partnerství pro veřejné zelené nákupy – Partnership for Public Green Purchasing POGI); vzdělávání ve veřejných kuchyních, projekty spolupráce mezi ekologickými zemědělci, potravinářskými společnostmi a velkoobchodníky s cílem rozšířit dodávky biopotravin do veřejných jídelen. Nový procentní podíl biopotravin ve veřejném stravování bude v Dánsku opět zakotven v připravovaném akčním plánu, který se stejně jako v ČR nyní připravuje.

Pro ČTPEZ zpracovala Andrea Hrabalová a Pavlína Samsonová (Bioinstitut). Vyšlo v časopisu Zemědělec.