Radomil Hradil: Jedině uzdravení lidské duše může vést k uzdravení krajiny

Radomil Hradil svým pohledem na svět již po několik desetiletí inspiruje k péči o půdu, krajinu a k vnímání života jako takového. Letos byl zvolen předsedou správní rady Nadace Pro půdu a svým milým, hloubavým a znalým pohledem směřuje Nadaci Pro půdu v jejich aktivitách a myšlenkových základech.

Toto je první díl ze série rozhovorů s lidmi z Nadace Pro půdu. Každý z rozhovorů se dotýká vody, lidského přístupu k půdě a drobných kroků, do kterých se může každý kolibřík s láskou k přírodnímu světu pustit.

Voda a půda – jaký vliv má stav půdy na množství vody v krajině? Jak voda souvisí s půdou?

Předevčírem jsme tu měli sice krátký, ale poměrně prudký liják; včera jsem vlakem přejížděl pražský Botič: voda byla nebývale kalná – skoro bych řekl, že v korytě teklo bláto. Dnes jsem u nás v Říčanech šel po břehu rybníka, který je napájený dalším pražským „malým vodním tokem“, Říčanským potokem, a viděl jsem, že voda v rybníku má mezitím tmavě zelenou barvu a při břehu je dokonce tu a tam vidět podivná tyrkysová pěna. Jsou to normální jevy? V dnešní době bohužel ano, rozhodně ale nejsou zdravé a nesvědčí o dobrém zdraví krajiny. Jestliže v potoce a v řece teče po dešti kalná voda, znamená to, že ve vodě odtéká půda, ornice, která se tvořila tisíce let a kterou potřebují naše zemědělské plodiny. Jestliže se zelená voda v rybníku, jsou příčinou živiny, dusík a fosfor, které se sem dostávají z polí, kam je ve formě umělých hnojiv vpravili do půdy zemědělci.

Půda a živiny se do povrchové vody dostávají kvůli tomu, že kolem pramenů i dalšího toku není les nebo louka, ale hnojená pole. Živiny z hnojiv, ale také rezidua pesticidů se kromě toho dostávají i do spodní vody, takže dnes na mnoha místech už není pitná.

Půda je utužená, ubitá a nepropustná, navíc umrtvená chemií a těžkými stroji. Louky jsou meliorované, vodní toky narovnané a zahloubené, někdy dokonce „zatrubněné“. Lesy mrtvé. Ony to ale ani nebyly lesy, spíš plantáže na rychlou produkci smrkového dřeva.

Dříve měla půda více humusu a nebyla utužená, tudíž byla propustná pro vodu, která pak skoro všude vyvěrala na povrch v podobě pramenů. (foto: Nadace Pro půdu)

To všechno jsou samozřejmě jevy a příčiny, které si odborníci uvědomují, nicméně náprava se neděje a lidé si na ně tak nějak zvykli. Zkusme si ale představit naši krajinu před tisícem let: Listnaté a smíšené lesy, louky, mokřady, neregulované vodní toky, podstatně vodnatější než dnes, navíc plné ryb. Krajina měla výrazně vyšší odpar vody, klima bylo patrně podstatně vlhčí, voda z deště zůstávala v krajině, která nasákla jako houba. Půda měla více humusu a nebyla utužená, tudíž byla propustná pro vodu, která pak skoro všude vyvěrala na povrch v podobě pramenů. Bohuslav Balbín, když mluvil o české krajině a pramenech a studánkách, ještě v poslední čtvrtině 17. století napsal: „Všude, v každé vsi, tryská z české půdy blahodárná pramenitá voda, kterou můžeme bez obav pít…“ Dnes by se asi dost divil: kolik pramenů už vyschlo, jak hluboko je spodní voda a jak je to s její pitností…

Čech na Řípu v roce 2020

Dítka moje, hleďte vyprahlou krajinu vůkol! Toť pustina bezútěšná, bez vody, stromů, zvěře a ryb. Kam oko pohlédne, suchá jen zem. – Nuž, dále pojďme, tu ostati nemůžeme! Neb tu – zhynuli bychom…

(Říp, 25. 7. 2020)

Které kroky jsou podle tebe potřebné k tomu, aby byla půda zdravá, úrodná a živá?

Tak co teď s tím? Všechny tyto jevy jen ukazují na způsob našeho myšlení, na stav našeho vědomí. Až ten se změní, začne se měnit k lepšímu i krajina. Nebo řekněme to zcela otevřeně: Krajina je nemocná právě tou měrou, jakou je nemocná naše mysl. Jedině uzdravení lidské duše může vést k uzdravení krajiny. Jinak nelze.

Když se promění naše smýšlení o půdě, vodě a krajině, promění se i naše zacházení s nimi. Co se týká konkrétně půdy, musí nám být jasné, že používání mrtvých živin nebo dokonce biocidních látek, jedů, nikdy nemůže vést k oživení, ale pouze k umrtvení půdy. Drobtovitá struktura půdy a humus, humuso-jílový sorpční komplex jsou výsledkem činnosti mikroorganismů, půdního života. Chceme-li mít zdravou, živou a úrodnou půdu, musíme se starat o rozvoj půdního života – půdní živěny, jak se dříve říkalo. Každý agronom bezpochyby ví, jak to dělat: statková hnojiva, osevní postup, meziplodiny, zelené hnojení atd. Druhá věc je, co mu umožní nastavení zemědělské politiky. Pokud se ale ve svém smýšlení přikloní k principu života, nikoli k principu smrti, bude sám aktivně hledat cesty, jak tento princip naplňovat, a najde jistě mnoho možností.

Foto: Radomil Hradil

Jaký vnímáš přínos nadace v kontextu aktuální doby?

Nadace svým skromným dílem přispívá k tomu, aby půda mohla být obhospodařovaná podle principu života. Díky za každý hektar! O co nám ale od začátku šlo, je také osvobození půdy. Co se tím myslí? Půda ze své podstaty nemůže být vlastněna, i když to náš právní řád umožňuje. Vlastnictví půdy je stejně nemožné jako vlastnictví vzduchu nebo vody. Jestliže právní řád její vlastnictví umožňuje a toto vlastnictví je realitou, pak to neznamená nic jiného, než že současná realita je lží, nikoli pravdou. Vlastníme-li půdu, žijeme lež, kterou jsme si uzákonili, což ale nic nemění na tom, že je tato realita lží. Jestliže se půda stává obecným vlastnictvím, mění se tím lež v pravdu, což znamená narovnání a uzdravení.

Vlastnictví půdy je nemoc – nemoc společenských vztahů. Jde nám tedy nejen o uzdravování půdy jako takové, ale také o uzdravování společnosti ve vztahu k půdě. Aby však nedošlo k nedorozumění: půdu nikomu nehodláme brát; je nezbytné, aby náprava vycházela z poznání skutkové podstaty. Ono je to totiž tak: dokud bude půda v soukromých rukou a dokud bude ekonomická činnost ve společnosti založena na ziskuchtivosti, nikoli na potřebě služby bližnímu, není možné půdu, ale ani vodu a krajinu uzdravit. Zemědělec orientovaný na profit bude půdu nutně „vytěžovat“, neboli huntovat. Naopak zemědělec, jehož prioritou bude poskytovat druhým lidem dobré, kvalitní a zdravé potraviny, bude o půdu pečovat a rozvíjet ji. – Naše nadace se snaží přiložit alespoň malé závaží na tu jednu misku vah.

Co konkrétně děláš pro půdu ty?

Sem tam se na nás někdo obrátí, že má někde kousek půdy a chtěl by nám ho věnovat. Jenže pro nás je taková půda nepoužitelná. Já sám na Moravě takový kousíček, konvenčně obhospodařovaný jednou akciovkou, také vlastním, navíc druhý kousíček teď zdědím po zesnulém bratrovi; rozhodl jsem se ty kousky prodat současnému obhospodařovateli a utržené peníze vložit do nadace, aby se za ně mohla jinde koupit půda, kterou bude možné využít. Nebude to mnoho, ale třeba to bude inspirace pro další takové „vlastníky“, jako jsem já.

Jinak se starám o zahrádku, kterou jsem proměnil v „hmyzí sanatorium“, v refugium, kde od jara do pozdního léta kvete spousta květin a planých i užitkových bylin a kde se to jen hemží hmyzem – včelami a čmeláky, pestřenkami, brouky, motýly a můrami. Na okrasný hrachor k nám už druhým rokem zalétá nádherná drvodělka fialová, naše největší samotářská včela. Pozorovat ji je nezapomenutelný zážitek.

Trávu nechávám růst a až ve druhé polovině června jsem ji pokosil a usušil pro morčata. Část jsem nesekal vůbec, aby měl hmyz včetně kobylek útočiště a zdroj potravy. To věčné sekání trávníků „dohola“ je pro naše hmyzí přátele naprostá katastrofa, stejně jako produkce senáže na loukách: louka se pokosí, dokud je porost mladý, takže je celá krajina takový jeden velký anglický trávník, ve kterém není pro hmyz místo. V tomhle jsou zahrádkáři i zemědělci, jeden jako druhý, zcela nelítostní. Ale až se promění vědomí lidí a lidé přestanou myslet jenom na sebe a pojmou do svého srdce i své přírodní bližní, bude to jiné…

Zdroj: Nadace Pro půdu

Portrétní foto: Iveta Šugárková