Když Pán Bůh někde zavře dveře, jinde otevře okno

Proč se rozhodli pro cestu BIO? Jak žijí? A jsou šťastní v tom, co dělají? V životě? Splnil se jim jejich sen nebo by to chtěli jinak? Všechny tyto otázky spolu souvisí a skoro na všechny tady dostanete odpověď – v knize Bio je naše cesta, která vychází letos v listopadu v nakladatelství Kazda. Přečtěte si úryvek z knihy.

Biozelenina Košař

Josef Košař nikdy na nic nenadává, na nic a na nikoho si nestěžuje. Se svým pozitivním a pokorným přístupem k životu se snaží vnášet radost do všeho, na co sáhne. Černé vlasy bez šedin, rovná záda bez bolestí a hlavně přívětivý úsměv. Takový je tento muž, kterému je letos 74 let a kterého s jeho zeleninou najdete od jara do podzimu ve Zlíně na tržišti Pod Kaštany. Tady se stal po skoro 20 letech místní ikonou, která dává tržišti punc a pro mnohé své zákazníky je „osobním zahradníkem“. V roce 2011 dokonce vyhrál soutěž o nejlepšího ekologického zemědělce roku.

„Na tržišti jsem nejstarší prodavač. Skoro každý den tam strávím 12 hodin,“ říká. „To není málo. Kde na to berete sílu,“ ptám se. „Po náročném dni se projdu parkem, kde mám čtyři oblíbené stromy, které pohladím, obejmu a poprosím o sílu… Po chvíli jsem jak znovuzrozený, a když je pak doma práce, ještě pokračuji,“ odvětí a dodá: „Je to všechno o přístupu k životu, lidem. Když vám Pán Bůh někde zavře dveře, jinde otevře okno.“

Josef Košař provozuje rodinné zahradnictví v Lukově na Zlínsku. Zaměřuje se na pěstování širokého sortimentu zeleniny a bylin. Všechnu zeleninu pěstují Košařovi na venkovních záhonech bez použití jakýchkoliv, byť i povolených, ochranných prostředků.

S výpěstky v biokvalitě z Ekofarmy Lukov se v sezóně setkávají kupující především ve Zlíně na zmíněném tržišti. Zákazníkům, kteří upřednostňují nákup čerstvé zeleniny přímo ze dvora, ekofarma po předchozí telefonické domluvě vychází vstříc. Zájem o jejich produkty neustále roste.

Je mrazivá lednová sobota, teploměr ukazuje minus 25 stupňů. Obloha je od ranního rozbřesku nádherně modrá, slunce ozařuje ledové krystalky a v autě musíte přivírat oči nebo nasadit tmavé brýle, jinak neuvidíte na cestu. Naším cílem je tentokrát Lukov u Zlína.

V takový den by mohli mít zelináři volno. Co by taky v tom mraze dělali. Ne tak pan Košař. Chystá se se svým synem na běžky. Na nás ale ještě počká. K chaloupce v kopci a na konci cesty necháme stát auto. Jsme uprostřed vesnice Lukov a přesto jakoby na jejím konci. Vstupujeme do dřevěné předsíně, a hned cítíme, že tady je dobře. Kříž z klásku u vstupu upoutá mou pozornost do chvíle, než mě srdečně vítají Košařovi. Nikdy dřív jsme se neviděli, přesto jako bych byla stará známá.

„Pojďte, už pro vás chystám špaldové palačinky. Chcete do nich kozí tvaroh a višňovou marmeládu? A k tomu šípkovy čaj.“ Sedíme u stolu a Josef Košař stále odbíhá k pánvi a servíruje nám snídani. „Děvenko, já žádný příběh nemám,“ říká mi, když mu povím, co očekávám od našeho setkání. Vysvětluje mi, že si cení svého domu, který patří k nejstarším v Lukově. „Je z kamene a dřeva. Lepší a zdravější materiál si nemůžu přát. Mí předkové to krásně vymysleli,“ usmívá se.

Tady jste se narodil?
Ano, tady v této místnosti byla postel a na ní jsem 30. 6. přišel na svět. Rodiče v roce 1945 odešli do pohraničí do Pohoře, kde jsme pak žili několik let. Ale v Lukově jsme jedním z nejstarších rodů. V této chaloupce žili Košaři přes 300 let.

Čím jste původní profesí?
Byl jsem kantorem, učil češtinu, tělocvik a brannou výchovu. V červnu 1989 jsem zůstal doma.

Takže jste jako učitel skončil?
Staří Lukovani mi říkali: Jožine, ty ses zbláznil, živit se zemědělstvím? Měl jsem dvě malé děti. A dnes říkám, že zůstat doma bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě.

Co jste dělal potom?
Další jaro jsem stál na zahradě, díval se na protější horu Tlustou a přemýšlel. Vzpomněl jsem si na své předky. Stařenka mi vyprávěla, jak chodila do Zlína prodávat máslo. Pomyslel jsem si, že když pět hektarů uživilo mé předky, musí uživit i mě. A začal jsem pěstovat zeleninu. Má zahrada nebyla nikdy obhospodařovaná hlubokou orbou, 40 let ležela ladem. Když to dnes vyprávím, ani moje děti už nevěří. Neměl jsem auto, nic. Jen vůli a vizi – a tu mám stále. Zahradu jsem ryl ručně, oral koněm. První zeleninu vozil můj známý na vozíku za kolem. Čtyři bedny odvážel do vývařoven. Já měl dvě velké tašky, které jsem odvážel autobusem. Moje pracovní doba trvala většinou do jedné hodiny v noci, kdy jsem ještě zaléval. Tady jsem si napumpoval, v bečce odvezl na zahradu a konvemi roznášel. Když jsem začínal, neměl jsem ani studnu, ani bedny.

To musela být obrovská dřina…
Ne, to ne. Na slovo dřina jsem alergický. Je to úžasná smysluplná práce. Ta přinese vašemu tělu daleko víc, než když vezmete činky. S chutí jsem usínal a s chutí se probouzel. Ještě se ale nestalo, že bych šel na zahradu nerad. Kolikrát jsem byl mokrý, od bláta. Taky na trhu, kam chodím už skoro 20 let. Ale nestalo se ještě, že bych se jednou netěšil. Nemůžu jinak, ale jsem šťastný člověk. Dělám, co mě těší. Jako mě naplňovala kantořina, tak mě teď naplňuje současná práce. A to mám ještě život před sebou. Co já ještě budu dělat, to ani sám nevím.

Ještě vás nikdy nenapadlo skončit se zemědělstvím?
Nikdy. Dělám to pro sebe a svou rodinu. Říkám vždycky, jděte za svým snem. Třeba se vám ho nepodaří splnit, třeba jen z půlky. Ale když jdete za svým snem, život stojí za to. A neškoďte druhým a nedělejte nic na úkor někoho jiného. Protože jakmile nemáte požehnání shůry, v konečném efektu vám to přinese jen krátkodobý efekt. Nechtějte nic, co vám nepatří.

Jak jste k tomu došel?
Tak to ve mně dozrálo. Vedu k tomu i svoje děti, kterým radím, aby nedělaly práci, která je nebaví.