Hanka Zemanová: zpomalení jsem si s dětmi užívala | Lovime.bio

Hanka Zemanová: zpomalení jsem si s dětmi užívala

Se známou autorkou Biokuchařkek a Bioabecedáře jsme si povídali o sociálních sítích a Instagramu, ale také o tom, jak jako zaměstnaná matka dvou dcer zvládala nároky letošního koronavirového jara… 

Světu sociálních sítí jste se až donedávna úspěšně vyhýbala – nenajdeme vás ani na Facebooku, považovaném v dnešní době za nezbytný marketingový nástroj.  Nedávno jste si však založila účet na Instagramu. Co vás k tomu vedlo? 

Mít Instagram je pro mě velká změna. Vůbec totiž tenhle on-linový svět neznám. Nikdy jsem nějak neviděla důvod, proč být na Facebooku či jiných sítích. Nechápala jsem, kde vzít čas na  on-line životy.

Když denně poctivě vaříme, pečujeme o všední život a opravdové vztahy, máme velkou zahradu, chci strávit nějaký čas procházkou s dětmi nebo sama se sebou, píšu knihu a čím dál raději chodím brzy spát, tak už se mi do tohoto opravdového života žádný další on-linový nevešel…

Když jsem procházela informace od Michelle Losekoot, autorky knihy Jak na sítě, tak nejvíce se mnou rezonovala myšlenka, kterou asi většina nás cítí: Když čteme papírové noviny či knihy, tak se cítíme v klidu, relaxujeme, jsme soustředění a odpočineme si. Když čteme on-linové knihy či noviny, tak se cítíme v napětí, ve stresu a máme pocit nedostatku času.

Čas jste si ale nakonec našla… 

Samotnou mě moje rozhodnutí spustit svůj Instagram překvapilo. Po uzavření škol jsem si však poskládala mozaiku nové situace, kterou mi život poslal do cesty.

Měla jsem do léta dopsat čtvrtou knihu, na které jsem tři roky pracovala. Když uzavřeli školy, bylo jasné, že to nezvládnu a že není ani jisté, kdy kniha vyjde. Cítila jsem, že už ji potřebuju dát lidem.

Bylo mi líto nechat nedokončenou knihu v počítači, tu spoustu nádherné a jednoduché inspirace pro podporu přirozeného zdraví v rytmu celého roku!

Navíc jsem cítila silnou potřebu pomoci nakladatelství Smart Press, kterému v rámci uzavření obchodů přestali platit knižní distributoři.

Na křtu Nové Biokuchařky –  zleva David Šašek, vyhlášený šéfkuchař, grafička Katka Kamenická, fotografka Alenka Hrbková a znalec gastronomie Pavel Maurer, který je už tradičně kmotrem všech knih Hanky Zemanové.

Řeknete nám o své chystané knize něco víc?

Bude se jmenovat Rytmus roku s Hankou Zemanovou. I když ještě není úplně jasné, kdy vyjde, už teď z ní dvakrát týdně zveřejňuji úryvek na Instagramu. Vybírám aktuální inspiraci k tomu, co jíst, pít či jak životní styl sladit s rytmem přírody.

Rytmus je totiž lék a nositel života. Jenže čím je společnost civilizovanější, globalizovanější a svobodnější, tím více nám hrozí, že „vypadneme“ z rytmu. V každém okamžiku se buď houpáme na jejích vlnách a energii získáváme, nebo tančíme mimo rytmus, od rovnováhy se vzdalujeme a jsme vyčerpáni jako při přeletu v časových pásmech.

Co když máme pocit, že jsme o spojení s přírodou úplně přišli?

Dobrou zprávou je, že spojení s přírodou ztratit nemůžeme. Jsme s ní spojeni neviditelnou pupeční šňůrou. Lze na něj jen pod návalem informací, zážitků a pracovního honění zapomenout.

Proto v knize ukazuju, jak to „rozpomínání na naši přirozenou podstatu“ žijeme u nás doma.

Přírodní řád vnímáme jako nejvyšší moudrost, která je vždy o krok před námi a nabízí nám v našem okolí pomocnou ruku v podobě sezónních potravin, bylin, krásy květů, slunce i tmy a tím nás chrání před únavou, nemocemi či chmurami.

Celá moje nová kniha je o tom, jak se nechat nejbližší přírodou vést, jak rytmus přírody vnímat jako hlavního dirigenta všech procesů kolem nás i v nás…

Díky koronavirové karanténě začalo letos na jaře mnoho lidí rytmus přírody znovu vnímat a prožívat. Současně ale tento čas přinesl i zvýšené nároky zejména na rodiče malých dětí. Jak to bylo u vás? 

Byl to nezapomenutelný čas. Mně osobně se sice život až tak nezměnil, protože pracuju z domova, žijeme ukotveni uprostřed veliké zahrady a do bazénů, kin, salónů krásy a restaurací chodíme minimálně nebo spíš vůbec…

Hlavní změnou byla domácí škola. Natálka je teď v šesté a Eliška ve druhé třídě. Musím se přiznat, že kromě prvního týdne vnitřních zmatků jsem se poměrně rychle adaptovala. Jsem totiž vystudovaná učitelka, ale bez praxe…

I přesto, že toho rázem na mě bylo mnohem víc, asi jako na většinu maminek, tak jsem se cítila vnitřně klidnější. Svou práci jsem hodně omezila a celou tu situaci jsem přijala jako novou školu života. Doslova jsem si lebedila v celospolečenském zpomalení a ukotvení nás všech v náručí domovů.

„Dlouhodobě cítím, jak je naše duše, mysl i tělo přetížené přemírou zážitků, možností, nabídek a informací. A teď jsme dostali možnost se z toho teroru příležitostí odpojit a připojit se k tomu, co je opravdu důležité.“

Co ještě se vám honilo hlavou během karantény?

Často jsem měla pocit, že jsme součástí nějaké divadelní hry a že se dá jen těžko zjistit, kdo to celé režíruje. Chtěla jsem věřit, že je v tom i kus Boží ruky.

Většina z nás se ocitla v situaci, kterou bychom si asi sami nenaplánovali, ale po které v tom zběsile rychlém světě vlastně v hloubi duše toužíme. Dostali jsme možnost přeladit jak sami sebe, tak rodinu na přirozenější a klidnější životní rytmus.

Opakovaně jsem si uvědomovala absurditu toho, že se zastaví svět, aby se chránilo lidské zdraví, a současně se dál vyrábějí zcela nepotřebné věci a lidem se nabízí velmi nezdravé potraviny, které přímo a trvale poškozují jak zdraví lidí, tak celého ekosystému Země.

Měla jsem radost z toho, jak lidé začali podporovat lokální výrobky a jíst doma vařené jídlo. Doba koronavirová nám ukázala, že se mohou stát ze dne na den úplně nepředstavitelné věci, a tak neztrácím naději, že se třeba takhle zásadně jednou změní přístup zemědělců k půdě a lidí k jídlu.

Jak to u vás vypadalo v praxi?

Hned od uzavření škol jsem holky vedla k samostatnosti v plánování si úkolů na jednotlivé dny. Menší Elince jsem s tím pomáhala, ale chtěla jsem, aby si ona sama vedla denní přehled o tom, co už má hotové, co jí ještě chybí a s čím bude potřebovat pomoci. Já jsem svou roli viděla spíše v propojování učiva ze školy s reálným životem kolem nás.

Kromě toho jsem byla hlavní organizátorkou „péče o všední život“. Střídaly jsme se ve službách v kuchyni, jeden den jsem vařila já s jednou dcerou, druhý den můj partner s druhou dcerou.

Kousek od domu jsme si v lese pověsili kruhy na cvičení a občas jsme k nim běhali místo rozcvičky. Znovu jsme zavedli předmět „pěstitelky“ a holky si založily každá svou zahrádku, o které pečují a teď už s nadšením sklízejí první úrodu.

Během brzkého jara jsme chodily na kopřivy a divoké byliny, učily se je znát, vařit s nimi nebo je lisovat do herbáře. A velký zážitek jsme měly, když jsme se jednou brzy nad ránem, ještě za úplné tmy vzbudily a rozhodly jsme se, že půjdeme ven zažít svítání a ranní ptačí chór. Hodně pršelo, úplně jsme promokly, takže jsme současně i děkovaly za déšť, vnímaly ptačí koncert a pak si venku daly horkou snídani…

Takové prožitky jsou darem, který nikdy nezapomeneme a jen stěží bychom si je dopřáli při běžném školním provozu…

Nepřivedla vás tahle životní zkušenost k  úvahám o domácím vzdělávání i v době po karanténě?

Uvažovala jsem o tom mnohokrát, jenže holky chodí do báječné školy Propojení v Sedlčanech a celé roky jsem každodenně za tu školu a přístup učitelů vděčná. Proto o domácí škole neuvažujeme. Spíš přemýšlím o tom, jak vnést to zklidnění, znormálnění a zpomalení do všedních dnů. Jak omezit všechny možné cesty, zážitky, aktivity, kroužky i v životě po karanténě.

Znám rodiny, které každý rok vezmou děti na měsíc ze školy a jedou poznávat svět. Tak mě zatím napadl podobný model – vzít děti jednou či dvakrát za rok na měsíc ze školy, ale zůstat s nimi doma a poznávat opravdový život. Sama na sobě jsem si totiž uvědomila, že na žádné škole, od základní po vysokou, jsem se nenaučila „umění dobrého a zdravého života“.

Nenaučila jsem se, jak je důležité jíst „normální“ základní potraviny bez chemických přísad a jak zdravě vařit. Nenaučila jsem se, proč je potřeba několikrát denně alespoň trochu rozhýbat tělo, jak nutný je dostatečný spánek ve tmě, jak léčivé je slunce, vzájemné doteky a masáže v rodině i práce se zemí. Jak  je nám (nejen v krizích) nápomocný náš dech, vděk a péče o duši. Leccos z toho jsem do domácí školy zapojovala a ráda bych v tom pokračovala.

Zdá se, že vám to doma skvěle funguje, je něco, co se vám při výchově vašich dětí obzvlášť osvědčilo?

I přesto, že jsem absolvovala několik kurzů „Respektující výchovy“, četla mnoho knih o výchově a vystudovala pedagogickou fakultu, nejvíce se mi v praxi osvědčila nejjednodušší rada, kterou mi před pár lety dala paní doktorka Juditka Hofhanzlová.

Ptala se mě tehdy, proč je toho na mě moc a proč se cítím vyčerpaná, když mám dvě dcery (tehdy jim bylo tak 6 a 10 let). Vždyť přeci už obstarají všechen úklid a něco i uvaří… Tak jsem na Judit nevěřícně zírala a ona s klidem pokračovala: „Haničko, stačí si k výchově přečíst příběh o Otesánkovi…”

Vyprávěla mi o tom, kolik k ní chodí uštvaných matek. Jsou vyčerpané, protože po práci vozí děti z kroužku na kroužek, trvale děti respektují, empaticky komunikují a o všem láskyplně diskutují.

Kromě toho na sebe mají obrovské nároky, protože na ženy se ze všech stran valí návody, semináře a webináře, jak být vědomou ženou, maminkou i milenkou, jak zářit, znát své poslání, vyjadřovat své city, nechat se hýčkat, meditovat, cvičit, tančit, speciálně dýchat, dělat rituály, mít bezobalovou nebo alespoň trochu ekologickou domácnost, vyrábět si doma krémy nebo prací prášky, péct domácí chleba a zdravě vařit, pěstovat bylinky nebo se zapojit do komunitní zahrady…

Všechno je to krásné a všeho je toho moc. Moje vitální a svým založením radostná 76letá maminka o té záplavě dobře míněných rad říká, že je to přímá cesta do blázince…

V tomhle kolotoči žije asi většina rodičů, jak z něj ale vystoupit?

Přehodnotili jsme tehdy celé fungování v rodině. Řekli jsme si, že děti mají školu, my práci, pak máme společný domov, zvířata a zahradu a to všechno potřebuje svou péči. A až když je opečováno, můžeme mít prostor na kroužky a zájmy – jak my dospělí, tak děti. Takže jsme na děti přesunuli řadu povinností.

Změna byla v tom, že jsme jako prioritu odpoledního programu dětem postavili zapojení se do společné péče o domov, chod rodiny a zahradu. Každé odpoledne v té době mívaly lísteček, na kterém bylo napsáno: Co dnes udělám pro rodinu, domov či zahradu, aby se nám všem společně dobře žilo… Nebylo tam nic o škole a kroužcích, to jsem jim sice občas připomněla, ale bylo to v jejich režii.

Tenhle model jsme si tehdy nějak osahali a teď v karanténě ho zúročili. Mluvím jen z naší zkušenosti, ale jednoznačně se nám výchovně osvědčilo každodenní zapojení dětí do smysluplné práce okolo domova, zahrady a zvířat.

Přidáte ještě nějaké další konkrétní tipy?

Tak třeba jednou týdně děláme větší úklid. Až během karantény jsem ale sepsala do počítače seznam všeho, co uklízíme. Trvalo mi to, protože jsem spíše svobodomyslná, hodně tvořivá a ne úplně uspořádaná. Učím se vnášet řád do života spolu s dětmi. A s úklidem jsem to vymyslela tak, že jedna dcera je vždy „šéfem úklidu“ a já jí řeknu, co je třeba z vytištěného seznamu ten den udělat. A ona to řídí.  Znamená to, že ne já, ale ona určuje, co udělá sama a co zadá ségře a pak mi řekne, jak se to povedlo, co zvládly a jak moc se hádaly či nehádaly…

Holky vědí, že až bude další úklid, tak se role obrátí. Tím pádem se učí respektovat vedení. Někdy to skřípe, ale funguje to. A ukázalo se, že nejlépe holky fungují, když já během jejich úklidu zmizím do zahrady a vše je v jejich režii…

Holkám vzrostlo sebevědomí, připadají si užitečné pro celou rodinu a mně přišlo, že i když někdy na ty povinnosti nadávají a prudí, tak že jsou vnitřně spokojené. Nemají prostor pro zbytečné hádky a konflikty z nudy. A hlavně se obrovsky těší, že pak budou mít tzv. „cochcárnu“, jak říkají času, kdy si mohou dělat, co chtějí…

Pak jsem četla novou knihu psychologa Marka Hermana a Jiřího Haldy, „Jsi tam, brácho“, kde jsem se v naší zkušenosti jen utvrdila: „Povinnosti a řád jsou živnou půdou pro radost a dychtivost. Protože když musíte pracovat, tak se začnete těšit, co budete všechno dělat, až práce skončí. Jenže dneska jsou povinnosti fuč: matky totiž dělají dětem služky a my svoláváme pedagogické konference a vymýšlíme, jak motivovat děti… To je asi nejhorší, co jsme dneska dětem udělali: zamkli jsme je do pohodlí a nicnedělání. Ukradli jsme jim touhu. Ony se vlastně ani nemohou těšit. Protože jim všechno splníme dříve, než sami začnou chtít.…“

Napadá mě souvislost i s jídlem – je to jako když celá společnost jí celý rok dobroty, sladkosti a má hojnost. Čas sváteční pak ztrácí svou výjimečnost. Mizí touha, těšení, radost…

Je pravda, že na radost a těšení bychom neměli zapomínat ani my dospělí… Těšíme se tedy na vaši novou knihu, a ať přinese čtenářům spoustu radosti!

Fotogalerie…

 

Rozhovor připravila Kateřina Kotěrová pro Lovíme.bio

Fotografie Hanky Zemanové: Martin Matěj, fotografie receptů: Alena Hrbková