“Cože, kolik?” aneb Ceny biopotravin pod drobnohledem

Je víkend a vy se jako obvykle vydáváte s košíkem v ruce na farmářské trhy. Berete deset vajíček po čtyřech korunách, chleba za dvacet, ještě pro zeleninu k támhletomu stánku… cože, kolik?! Jo ono je to bio…

Roundup, nebo levandulový olej?

Přemýšleli jste někdy, proč je „bio“ draží než „chemo“? Ano, vypěstovat jídlo bez přispění různých chemických pomocníků je náročnější a dražší. Pokud zůstaneme u jablek, konvenční sadař využije během sezóny až pětatřicet různých chemických postřiků. Škůdci, plísně, nemoci… Ekosadař má v tomto případě po ruce nejrůznější biologické prostředky (patří mezi ně třeba levandulový nebo pomerančový olej), má to ale háček.

Bio broskve - Schauerovy zahrady

Nadužívání chemických pesticidů je jednou z příčin vymírání hmyzu či polních ptáků. Foto: Schauerovy zahrady

Zatímco chemický postřik se přesouvá přímo do jablka, přírodní prostředky působí pouze na povrchu – tedy do prvního deště. Většinu biologických prostředků navíc zabíjí slunce a teplota.

Ekosadař Petr Schauer používá ve svých sadech přirozený virus granulózy obaleče jablečného: „Je to virus, který je přísně selektivní – ta nemoc si vybere pouze toho obaleče. To znamená pavouček, beruška, ale i dejme tomu mšice na tom stromě zůstávají dál a nic jim to neudělá. Ale funguje to jen pár dnů, než vysoká teplota ten virus nezničí. Prostě v biu je to tak, že nakoupíte přírodní prostředky, pak přijde déšť a sluníčko a můžete jet znova.“ A to samozřejmě něco stojí.

Bio hovězí dobytek z ekofarmy Bezděkovský mlýn

Ekologické zemědělství respektuje přirozené potřeby zvířat: Foto: ekofarma Bezděkovský mlýn

Štěstí (zvířat) je krásná věc, ale…

…prachy si za něj nekoupíš, mohli bychom si dnes zanotovat s Richardem Müllerem. Životní pohoda zvířat se na peníze počítat moc nedá. Jsou tu ale jiné faktory, které určují, že živočišné produkty v biokvalitě nás vyjdou dráž. Ve skutečnosti jde tedy spíš o to, že maso, mléko a vejce z běžných chovů dnes kupujeme levněji než kdy dřív.

Tak třeba kuřata: Na počátku šedesátých let se jedno vykrmovalo 56 dní do cílové hmotnosti 1000 gramů. Dnes je to 35 dní a 1800 až 2000 gramů. Kuřata v biochovu smí oproti tomu růst svým přirozeným tempem jako v dobách našich babiček. Delší chov ale přirozeně znamená i vyšší náklady.

Zvířata v ekochovech navíc dostávají „ekostravu“, tedy krmiva z ekologického zemědělství, ideálně z farmy, na které zvířata žijí. Oproti geneticky modifikované kukuřici a sóje z Jižní Ameriky a podobných „mňamek“, kterou se běžná hospodářská zvířata obvykle živí, je to rozdíl nejen kvalitativní, ale samozřejmě také finanční.

Pokud navíc jako farmář chcete svým svěřencům dopřát dostatek prostoru, aby se cítili dobře (slepice se mohou pást venku a hrabat, čuníci se rochní v blátě…), nemůžete jich mít na farmě tolik jako sousední velkochovatel, jehož zvířata v životě neviděla slunce. Foto: ekofarma Bošina

Jednoduše řečeno, maso, mléčné výrobky a vejce jsou dnes levné jako nikdy dřív –za cenu utrpení milionů hospodářských zvířat. Cena bioproduktů oproti tomu odpovídá tomu, co za ně platili naši předkové. Maso nebylo na jídelníčku každý den, lidé si ho víc vážili a rozhodně si na něm také více pochutnali.

Zrovna na tuhle věc sázejí i šéfkuchaři v nejlepších restauracích, kteří pro své zákazníky často vaří z bioproduktů – ne proto, že by podléhali módním trendům, ale protože zjistili, že jídlo uvařené z biosurovin chutná lépe.

Biohovězí z ekofarmy Mitrovský dvůr

Ekofarma Mitrovský dvůr dodává své biohovězí do špičkových restaurací. Foto: Mitrovský dvůr

Jaká je skutečná cena „levného“ jídla?

Na konec jsme si nechali téma, o kterém se dnes moc nemluví, a to je skutečná cena běžného jídla, které kupujeme v supermarketu, ale třeba i na farmářských trzích. Tyto potraviny totiž ve skutečnosti nejsou tak levné, jak se zdá.

Skutečné náklady na výrobu potravin na účtence z obchodu nevidíme, přesto se jedná o obrovské částky. Čištění kontaminované vody, náklady spojené se změnou klimatu nebo zvýšenou zdravotní péčí…

Pesticidy, hojně používané v konvenčním zemědělství, mají řadu dalších nežádoucích vlivů. Například glyfosfát, celosvětově hojně užívaný k likvidaci plevelů, označila Světová zdravotnická organizace (WHO) za „pravděpodobně karcinogenní pro člověka“.

Tyto náklady přitom platíme my všichni prostřednictvím svých daní – a později naše děti. Změna je přitom v rukou nás všech.

„Vůbec nejsilnějším hybatelem v našem zemědělství jsme podle mého názoru my spotřebitelé. Tím, jak umísťujeme na trhu své peníze, dáváme vlastně najevo i své preference. Když například preferujeme za všech okolností nejnižší cenu, dáváme tím trhu signál, jak se má chovat. Ve chvíli, kdy budeme upřednostňovat například regionální potraviny nebo biopotraviny, je ten signál jiný. Celá vláda, ministerstvo i parlament nebo úředníci mohou dělat, co chtějí, ale jestliže spotřebitel jednoznačně ukáže určitým směrem, trh tudy prostě půjde.“

Miroslav Florián, Ústředním kontrolní a zkušební ústav zemědělském (ÚKZÚZ)

 

Autorka: Kateřina Kotěrová pro Ekoporadny Praha